autor: MKR Technology
Honza Richter je služebně nejstarším mechanikem. U našeho týmu je od samého začátku, takže na vlastní kůži zažil veškeré momenty – chvíle úspěchů i absolutních propadů. Díky tomu, že jako jediný v týmu mluví německy, je hned první na ráně šéfa Maria Kresse. Jan Richter prostě může vyprávět dlouho a vždy to bude hodně zajímavé povídání, protože rukama mu během jeho kariéry automechanika prošly velmi zajímavé motoristické skvosty.
Honzo, jak se stalo, že jsi prakticky stál u zrodu týmu MKR?
Divil jsem se, protože jsme se znali jen od vidění. Tehdy mi řekl, že by potřeboval někoho, kdo umí německy, že začíná stavět z návěsů mobilní hospody, tak jestli bych měl zájem. Řekl jsem si, proč ne? V Německu se mi sice líbilo, ale chtěl jsem domů. Tak jsem se vrátil do Čech. Začali jsme s návěsy a nakonec se z toho stalo závodění, které pokračuje až do dneška.
Cos vlastně dělal v Německu a jak jsi tam byl dlouho?
Byl jsem tam asi půl druhého roku u firmy, která se zabývala restaurováním veteránů.
To muselo bylo zajímavé, ne?
Práce to byla určitě moc zajímavá, ale doma je doma.
Jak se k tomu člověk dostane?
Je to o štěstí a o známých. Tenkrát to byla velká náhoda. Pracoval jsem v závodním týmu GT3 u Corvette, ale tam se to nějakým způsobem rozpadlo. Půlka kluků šla dál pracovat v oboru a já jsem dostal možnost dělat tuhle práci. Protože nic jiného nebylo, šel za ní do Německa.
Co ti prošlo pod rukou?
Restaurovali jsme veterány, jedny z nejdražších aut co jsou na trhu – staré Mercedesy SL, ferrari, předválečné mercedesy z roku1938, kabriolety, staré Corvetty Stingray, prostě nádherná auta. Někdy stačila jen vypucovat, protože stála v autosalonu. Byla to úžasná práce, u které člověk viděl, co lidé už tenkrát dokázali a na jaké úrovni ta auta v padesátých letech byla. Bylo to fascinující.
To chtělo asi hodně jiný přístup než závodní tahač, že?
Tamto byla spíš hodinářská práce. Když teď děláme servis na závodech, je vidět, jak jsme strašně špinaví, ale tamto byla práce, která se dělala pomalu a v rukavičkách.
Kdy tě vůbec napadlo vstoupit do takového automobilového kolotoče?
Mezi auty jsem se motal odmala. Děda byl automechanik, takže jsem v autech vlastně vyrůstal a automechanikem jsem se i vyučil. Pomohlo mi, že umím německy, protože tenkrát se z Německa hodně vozila nejen auta, ale i pneumatiky a věci kolem aut. S kluky jsme auta začali upravovat už zamlada.
Co teď obnáší tvá pozice u MKR?
Jsem mechanik logistik. Obnáší to zásobování veškerými věcmi. Tým musím vybavit vším potřebným tak, aby bez problémů fungoval celý závodní víkend nebo dva za sebou. Prostě, aby člověk jen sáhnul do regálů, vyndal a měl.
Stalo se, že něčeho byl nedostatek?
Ze začátku se stávalo, že jsme doma věci zapomínali, ale vždy člověk dostal tak strašně vynadáno, že už se to podruhé nestalo. Co se týče náhradních dílů na brzdy nebo k motoru, to si dělá Mario a Daneček (Daniel Kozlovský). Zapomíná se zcela minimálně. Po dvou třech letech už člověk ví, co a jak.
Je důležitá ve vaší práci improvizace?
Někdy ano. Stane se občas, že se rozbije taková věc, kterou zrovna nemáme, nebo jsme ji už vypotřebovali. Když se ohnula náprava, rovnali jsme ji třeba pod návěsem, stejně tak péra. Občas člověk z tabule plechu musí udělat něco, co je třikrát zahnuté. I o tom ta práce je. V paddocku také funguje, že když člověk něco nemá nebo potřebuje, tak jde a půjčí si to.
Jak velký byl pro tebe truckracing životní zlom?
Určitě to byl zlom k lepšímu. Mě ta práce baví. Je sice hodně těžká a náročná, ale jsem za ni rád. S kluky i se šéfem si hodně rozumíme. Je tu dobrá atmosféra. Je to ale časově hodně náročné. Především náš první rok byl opravdu strašný, co se týče času. Nevěděli jsme, o co jde, do čeho jdeme. Bylo to hrozné, ale dnes jsem rád, že to tak dopadlo.
Jaký byl úplný začátek týmu?
Když se začínalo a stavěla se auta, nikdo o tom vlastně nic nevěděl. Všechno bylo na Mariovi, který tu s námi byl od rána do noci. Skoro jsme tu spali, potom jsme se osprchovali a letěli na závody, na kterých nikdy nikdo nebyl. Alespoň ne jako mechanik. Nevěděli jsme, co to všechno obnáší. Strach měl i Mario, ale přijeli jsme na první závody a ty jsme hned vyhráli. To byla obrovská radost a překvapení.
Začínali jste prakticky z ničeho, že?
Nebylo vůbec nic. Postavili jsme závodní auta a k nim jsme si ještě museli postavit auta, na kterých jsme je tahali. Do starého chlaďáku jsme dali postele a udělali si spaní. Podobně jsme připravili i další tahače a návěsy. Všechno jsme si od nuly udělali sami.
Honzo, jak velký posun tým zažil během tří let fungování?
Změnilo a zlepšilo se toho hrozně moc. Pořád na tom pracujeme. Výrazně lepší je celé zázemí, máme další návěs, ve kterém vozíme náhradní díly, k tomu pojízdnou dílnu. Je to oproti začátkům o hodně komfortnější. První roky jsme seděli venku pod stanem. Neměli jsme s sebou kuchaře. O víkendu jsme měli jídlo z cateringu, jinak jsme jedli tak nějak po cestě nebo co jsme si sami uvařili. I tak to šlo, muselo to jít.
Jsi jediný, kdo mluví německy. Jak velká je mnohdy nevýhoda?
Nevýhoda je to určitě, protože někdy ten šéf nemá dobrou náladu, takže i některým slovům, která občas řekne, ani já pomalu nerozumím, za což jsem kolikrát i rád (usměje se). Někdy je zase trochu složité klukům vysvětlil ty technické věci, protož občas mám i sám problém je pochopit. Je ale dobré, že kluci, kteří tu teď jsou, už umí anglicky, takže se mluví anglicky a když je něco složitějšího, vždy se nějak rukama nohama domluvíme.
Jaké to je pracovat pod neúnavným Mariem Kressem?
Mario je hrozně dobrý chlap. Jako šéf má sice tvrdou ruku, ale každý jsme nějaký. Občas, když je toho hodně, bývá nervózní. Je ale normální, že je člověk naštvaný nebo vzteklý, když pracuje pod stresem. To k tomu patří.
Jsi služebně nejstarší. Čím to, že se tu lidé tak rychle mění?
Je to hlavně o tom, že někdo má doma rodinu a děti a partnerovi se to moc nelíbí. Někdo jiný zase není pro týmovou práci. Trávíme spolu hodně času, takže je to psychicky náročné. Když je nějaký problém nebo něco, člověk musí občas ustoupit. Nedá se to řešit nějakým násilím nebo hektikou. Teď jsme dali dohromady takovou partu, že si s kluky vyhovujeme. I když je dovolená, tak po týdnu jeden druhému volá. Zajdeme na pivo, snášíme se.
Jak trávíš volný čas, pokud nějaký je?
První rok, dva jsme čas neměli žádný. Teď už máme více volného času. Poslední rok se v tomhle směru hodně zlepšil. Je nás trochu víc a kluci jsou šikovní, takže to odsejpá. Když přišlo volno a začali jsme mít dovolené, tak já ani nevěděl co s tím časem mám vlastně dělat. V létě se chodí koupat, ale v zimě nedělám nic. Je to odpočinek, relax.
Máš toho za sebou hodně, ale co třeba vize do budoucna. Je něco, co bys chtěl dělat, něco po čem toužíš?
Já teď žiju truckracingem. Snažím se, stejně jako všichni ostatní, aby nám to spolu co nejdéle vydrželo a abychom byli co nejúspěšnější.
Který moment za ty tři roky ti nejvíc utkvěl v hlavě?
Určitě první závody, které jsme vyhráli. Nevěděli jsme, do čeho jdeme, měli jsme strach, nevěděli jsme, jak to bude probíhat, a pak jsme najednou vyhráli. To byl krásný okamžik. Ze začátku jsme nikdo nikdy nejezdili náklaďákem, tak jsme si udělali papíry a jeďte. To byly stresující situace, ale vždycky jsme dojeli a bez nehod vše dovezli. Na tyhle momenty se nikdy nezapomene.
Co je pro mechanika nejhorší? U čeho se chytáš za hlavu?
Nejhorší není ani zpráva, že se něco rozbilo. Kvůli tomu kolikrát sice nespíme, dělá se do noci, ale když jsou výsledky a to auto jezdí, tak je to úplně pomíjivé. Nejhorší je, když to auto nefunguje, když ty výsledky nejsou.
Kdybys měl diváky navnadit. V čem je truckracing jiný než formule nebo GT?
Myslím, že pro lidi může být mnohem zajímavější. Formule jsou rychlá, ale i „Gété trojky“ jsou hezká auta, ale truckracing je pro diváky velká šou. U GT nebo u formule se nestává, že by do sebe auta najížděla nebo létaly kolem plasty a s polonabouraným autem se pokračovalo dál. To je pro diváka myslím hodně zajímavé.
Letos byla nedostižná dvojice na MANech Hahn-Albacete. Jak to vnímá tým mechaniků, který na inovacích dělá ukrutně celou zimu, ale i přesto je tak citelný rozdíl?
My vidíme to, že MAN, že ti mechanici jsou dobří. Ten vývoj u nich je. Není to tak, že bychom se konkurenci a těm klukům stranili. Přes den se závodí a večer si řeknete: „Ahoj, jak se máš?“ Je to boj, ale v paddocku panuje mezi mechaniky dobrá atmosféra. Když někdo jezdí na první nebo druhé pozici a je nedostižný, je to dobrá práce a to se respektuje. My se musíme snažit dál udělat maximum, abychom je předhonili. A já doufám, že se nám to letos povede.
