Napiš to nějak hezky, Luky… Hele, tak jo. V neděli jsme se naposledy sešli, abychom rozpustili naši kapelu. Šlo to hladce, žádné slzy ani výčitky, prostě jsme si dvakrát připili – jednou na to, co bylo, a jednou na to, co bude. Důvod? Někomu došel čas, někomu nápady, někomu energie. Náhle už to nešlo dělat jako doposud a žádný jiný směr nás nenapadl. Něchtěli jsme to dělat napůl a blbě jen proto, aby to bylo. Upřímně doufám, že o nás
všech ještě uslyšíte. Plány ostatních jsou velké – Verča to drtí s Umeaněnejma Mesiášema, Vašiš ve Stýlfajs a Enemist, Ondra prý dost často vyjíždí s orchestrem (i za hranice). Já se dál budu snažit psát a hrát vlastní věci, a aby mi z toho nehráblo, občas si zahraju s klucíma ze Šavlozubejch ponožek. Samozřejmě děkujeme všem, kdo nám pomáhali na cestě k našim hudebním snům – jmenovitě bývalým bubeníkům Martinovi a Šidymu! Taky díky všem organizátorům akcím, co nás kdy někam pozvali a zaplatili aspoň cesťák. Díky všem fotografům, co se nám věnovali, často bez vyhlídky na nějakou výraznější odměnu. Díky klukům, co s náma měli trpělivost, když jsme u nich ve studiích nahrávali. A děkujeme našim drahým polovičkám za trpělivost.
Náhle se v rozehranné šachové partii hudebního pole objevily čtyři volné figurky s hlavami plnými vína a přání. Snad se neztratí, stanou se Králi a Královnou a najdou svůj přístav.
Mějte se, kamarádi, čáp!
Verča, Luky, Vašiš, Ondra
